Vlastislav Hofman

KUBISTA NEJTVRDOŠÍJNĚJŠÍ

Pořadatel výstavy: Obecní dům ve spolupráci se Splečností Vlastislava Hofmana
Autorka koncepce výstavy: Mahulena Nešlehová
Spolupráce: Jiří Hilmera, Rostislav Švácha
Architektonické řešení: Emil Zavadil
Grafická úprava tiskovin: Robert V. Novák

Architekt Vlastislav Hofman (1884—1964), čelný představitel jedinečného fenoménu českého kubismu, vstupuje do dějin moderního umění první poloviny 20. století s aktivitou avantgardní Skupiny výtvarných umělců. Od počátku v ní platí za nejradikálnějšího stoupence nových myšlenek a také za neobyčejně invenčního tvůrce. Záhy se stává protagonistou kubismu v architektuře a v užitém umění, v němž dosahuje osobitých výsledků. Jeho expresivní založení a vůle k novátorství a k svobodomyslnému pojetí umění se však s ortodoxním zaměřením Skupiny brzy přestává slučovat. Na podzim roku 1912 z ní vystupuje společně s obdobně smýšlejícími bratry Čapky, V. Špálou, J. Chocholem a dalšími umělci a začíná si formovat svoji vlastní uměleckou dráhu. Na její kvality upozorňují z té doby linoryty budov, zveřejněné v roce 1914 v německém časopise Der Sturm, kresby organicky pojatých, dynamismem hmoty prostoupených fasád (1914), jakož i velkorysé řešení úpravy náměstí Fr. Palackého v Praze (1913), a zejména pak expresivní kresby cyklu F. M. Dostojevskij (1916), jež se vzápětí stanou východiskem jeho další umělecké tvorby zaměřené k duchovní a hluboce lidské podstatě. — Na sklonku první světové války se iniciativně podílí na generačním uskupení, které dostává název Tvrdošíjní. Spolu s ním tvoří skupinu malíři J. Čapek, V. Špála, J. Zrzavý, R. Kremlička a O. Marvánek. Poprvé se představují 30. března 1918 ve Weinertově umělecké a aukční síni v Praze. Rovněž Hofman se zde prezentuje jako malíř, kreslíř a grafik a v této nově nabyté pozici vystavuje s Tvrdošíjnými na všech jejich domácích a zahraničních akcích. Malbě a kresbě, jež procházejí výrazně expresivní, geometrizující, klasicistní a realistickou polohou, se věnuje od té doby stále — paralelně se svým zaměstnáním v pražském magistrátě, v němž se též podílí na stavbách mostů. — Od roku 1919, kdy se seznamuje s režisérem K. H. Hilarem a kdy s úspěchem realizuje scénu k Dvořákově dramatu Husité, si doširoka otevírá dráhu divadelního výtvarníka, jež mu záhy přináší velké uznání, mezinárodní ohlas a řadu cen. Vedle Hilara, v němž nachází jedinečného spolutvůrce, spolupracuje s K. Dostalem, F. Pujmanem, J. Frejkou a dalšími významnými režiséry. Svou invenční tvorbou, slučující smysl pro dramatickou účinnost a vzájemnou provázanost všech složek divadelního projevu, vytváří — počínaje 20. léty — základy moderní české scénografie. Jeho jevištní tvorba dostává postupem let řadu poloh: od expresivní a pateticky symbolické přes psychologicky naléhavé a tragické k asketicky oproštěným. Do roku 1957, kdy svoji scénickou aktivitu uzavírá, má na svém kontě téměř 300 divadelních scén, z nichž přes 200 náleželo jen jevišti Národního divadla v Praze. — Současná výstava vůbec poprvé představuje umělcovo mnohotvaré, mimořádně podnětné dílo v jistém celku. Záměrně je pojímá jako jednotný, vnitřně provázaný organismus, ve kterém se doplňují a vzájemně konfrontují jednotlivé obory, do nichž Hofman zasahoval. Domníváme se, že právě toto pojetí nejenže odpovídá umělcovu výtvarnému myšlení a pracovnímu nasazení, ale také nejlépe ozřejmuje bázi jeho talentu, těžícího se schopnosti vyjádřit myšlenku silně a úsporně a protknout ji originalitou, citovou a duchovní dynamikou. — Péčí Společnosti Vlastislava Hofmana vychází k výstavě v českém a anglickém jazyce reprezentativní, bohatě ilustrovaná umělcova monografie, která představuje Hofmana nejen jako architekta, scénografa a výrazného designéra užitého umění, ale též jako malíře, kreslíře, grafika, ilustrátora, teoretika a spolutvůrce architektury mostů.